Listopad 2012

My nemocní a nešikovní

26. listopadu 2012 v 17:30 | B.
Dnes jsem dočetla fejeton Renáty Fíkové, kde popisovala všechny své úrazy, což mě inspirovalo k tomu, že sepíšu ty své. Když dávám k dobru svým známým úrazy z dětství, puberty i dospělosti, hodně lidí padne smíchy. Já a jeden další člen mé rodiny (tatínek) jsme často terčem vtípků, já jsem slušně řečeno nešika, on hypochondr. Babička dokonce tvrdí, že jsem to zdědila po něm. Úrazy přitahuji jako magnet, každý rok mívám nějaký. Většina mých úrazů se stala u babičky, možná rodiče dokonce zvažovali, že k ní přestanu jezdit na prázdniny, u většiny z nich byl přítomen můj bratranec a ten tvrdí, že jen díky němu jsem přežila na sídlišti.
Jako malé batole jsem na sebe strhla zrcadlo. Podle slov mamky jsem na něj lezla a zrcadlo "nečekaně" spadlo. Jednou jsem chtěla klacek, abych si měla s čím hrát na Bradavice, k mé smůle ale "klacek" v zemi byl kořen, tudíž se škupnutím jsem se já skutálela do Jičínky. Poté jsem si hrála u houpacího křesla, které se mi poté zhoublo na ruce, výsledkem byl zlomený loket. Nejkomičtější situace nastala, když jsem skákala z postele, to jsem si nalomila klíční kost. Jak se tohle někomu podaří, nevím, každopádně nikoho nenapadlo, že to mám ze skoku z postele. Do nemocnice jsem se dostala až na druhý den ráno, oréza mě neminula. Po sundání mi spolužáci na základce říkali, že mám novou ruku.
Při hraní na terase se skákací kuličkou ((podotýkám, že bylo po dešti) jsem si prokousla ret, krve jako z vola, lékařům na frýdecko-místecké chirurgii úraz musel připadat dost komicky, pusu mi zašili, jistily ji čtyři stehy. Babička si pak dala tu práci a vydrhla krev z chodníčku vedoucího od baráku k příjezdové cestě.
To ale samozřejmě není všechno. Přičtěme ještě natržené obočí, když mě můj bratr a bratranec naháněli po zahradě s kýblem ledové vody, několik naražených prstů při tělocviku, pády na bruslích, kole, anebo lyžích ( ty mi pomáhali chytat kamarádi na sjezdovce). Divím se, že jsem přežila těch dvacet let. A to nepočítám oprsty přiskřípnuté ve dveřích, bouli, kterou způsobily dveře od ledničky, či moje dělání konrmelců na posteli, při němž jsem narazila do lustru. Pár čýásteček na něm chybí.
Vypadá to, mám za sebou víc úrazů, než většina z vás, ale přesto pevně věřím, že už jsem si to vybrala (to musím zaklepat!!!). A jaké je vaše úrazové portfolio?

To, co potřebuji...

23. listopadu 2012 v 18:01 | B.
To, co zrovna teď nutně potřebuji, je čas. Spoustu času navíc, abych stíhala všechno, co si ráno naplánuji. V klidu se nasnídat, obléct, udělat ze sebe člověka, vyjít na tramvaj, dojet v pohodě do školy, něco se naučit, jet domů, najíst se, mít čas na své povinnosti a koníčky... SEN!
Dovedete si představit, kdyby měl den třeba 30 hodin? Co všechno bych stihla a ještě by mi zbyl čas právě na milované koníčky? Všechno ostatní by samozřejmě zůstalo při starém - stejný počet vyučovacích hodin, stejný spánek, akorát těch 6 hodin navíc bychom trávili po svém - s kamarády, přítelem, rodinou, s foťákem, nad články, ruštinou, oblíbenými knihami a vůbec, kdyby človk každý den dělal něco, co ho zajímá a baví, byl by spokojenější. Zvláště teď, před Vánoci, kdy všichni běháme po obchodech s jazykem na vestě, v hlavě přesné obrázky toho, co nakoupíme. A bum - oni to nemají.
Na svůj blog jsem se kvůli nedostatku času dostala po měsíci a stejně za chvíli zase odběhnu - čeká mě 4. lekce novinářsého kurzu.
Škoda, že se nemohou pořádat závody ve stresujícím běhání sem a zpátky - o vítězné příčky by se prala spousta zájemců. Už před měsícem jsem slíbila spolužačce, že napíšu fejeton o chlapech - taky mají své vrtochy. Ještě jsem se k tomu nedostala. A proto Ti slibuji, Šari, že se na to co nejdříve vrhnu, do konce prosince to určitě bude (ať si nenesu resty do dalšího roku). Pokud nestíháte stejně jako já, zkuste se zastavit. Na chvíli. Je to perfektní.
P.S.: Sháním pisálka na svůj blog právě kvůli nedostatku času.
P.S.2: Neplatím.
mějte se zatím hezkySmějící se

S požitkem ve stresujících dnech

6. listopadu 2012 v 23:03 | B.
Znáte to - za sebou máte náročný den - absolvujete nejhorší předmět v týdnu (omlouvám se, matematiko), pár hodin si posedíte nad šutrologií (mineralogie + petrografie), domů dorazíte vyšťavení, zjistíte, že máte upomínku v knihovně, protestující žaludek se dožaduje jídla, jenže na to není čas - musíte do knihovny. Večer pak sedíte nad sklenkou bílého vína, o kterém víte, že vám leze víc do hlavy (= potřebujete, aby byla prázdná) a přemýšlíte nad vším nemožným. WELCOME IN MY LIFE!
Přemýšlím tedy nad úplnými pitomostmi - nad novým šamponem, který pěkně voní, po příklad, který mi nevyšel, přes sericit, po novou barvu vlasů a pak se dostanete k běžným mladým starostem, to všechno během jednoho večera.
Občas bych chtěla někoho, kdo by myslel za mě. Člověk, který by se zabýval jinými věcmi. Anebo bych chtěla takové to tlačítko v hlavě - vypínač, který, zkrátka a dobře, ukončí proces hloubání nad vším nemožným. Jak dobře by se mi žilo - nenadávala bych na obchodní centra, ve kterých už teď visí vánoční výzdoba (což o to, advent je až za měsíc, ale s Vánoci začneme strašit už teď), články bych měla napsány hned, ty kameny by mi lezly lépe do hlavy a bílé víno by se tam třeba nedostalo vůbec..
Jenže - jsem to já. Žiju tady a teď, žiju jen jednou. Člověk se podle mě rodí proto, aby naplnil tu nejvyšší představu o sobě samém - musíme si jen umět představit, že jsme tím vším. Pak to chce jen čas a dřinu. Odhodlání, 0% lenosti, 100% vytrvalosti. Měli bychom dělat to, co nás baví - každý svého štěstí strůjcem, máme možnost volby. JUST DO IT: Tím heslem jsem se začala řídit - je to tak jednoduché - dělat to, co mě baví - psát, plavat, číst, fotit, cvičit.. To všechno a mnohem víc - prostě musíte dělat to, co chcete. Souhlasím s myšlenkou, že štěstí závisí na druhu našich myšlenek - myšlenky jsou jako magnet. Pokud myslíte negativně, tak černá myšlenka přivede další sestřičky a je to v háji - dny trávíte nad hrnkem čaje, se sadou kapesníků v ruce, stojíte před zrcadlem a hledáte ty chyby (=dámy!!!).
roto myslete pozitivně, nenechte se nikým vyvézt z míry (ani ženskou, natož chlapem - i muži mají své dny), a i když je tady listopad, bavte se, těšte se z věcí, které přijdou (ať už svátky, jaro, léto..). Tím se nejlépe zabrání podzimní depresi.
A pokud na vás i tak padne splín - pusťte si nějakou dobrou komedii, poseďte s přáteli nad skleničkami vína, miskou brambůrků, trochou dobrého pečiva - a hned vám bude lépe!