První rozhovor o knize

23. října 2012 v 18:27 | B.

O prázdninách se člověk setkává s řadou zajímavých lidí. Jedním z nich je i Ondra Štolba, který přistoupil na to, že s ním mohu udělat rozhovor. Mám mu za co děkovat - i díky němu se můžu zlepšovat. Proto vám na blogu představuji interview, který jsme udělali jedno páteční dopoledne.

Je ti dvacet let, kdy jsi poprvé začal psát básně?
To je těžká otázka. Nevzpomenu si úplně přesně, jestli to bylo, když jsem měl patnáct, šestnáct, anebo sedmnáct, ale řekl bych, že před čtyřmi lety, zároveň s psaním povídek. Možná jsem se snažil být takovým tím renesančním člověkem a vyzkoušet, co všechno mi půjde a nepůjde. A zkusil jsem složit i báseň. Dnes bych to ale nazval rýmovačkou, do básní jsem musel trochu dospět a pochopit, co bych do nich chtěl ze sebe opravdu dát. Přesto jsem je psal s určitými mezerami, zapomínal na ně, sepisoval povídky a oklikou se vracel k veršům. Když už tak nad tím uvažuju, někdy mám pocit, že je píšu úplně poprvé v životě.

Co ti přináší psaní básní? Kdy je píšeš nejvíce? Když máš melancholickou náladu, anebo když máš obrovskou radost?
To záleží. Většinou jsou to opravdu extrémní nálady, něco mě donutí sednout si a vyrývat slova na papír jako do kamenné desky. Dá se říct, že je to buď tehdy, když jsem rozradostnělý, anebo mám špatnou náladu, ale není to pravidlem. Občas mě myšlenka přepadne nepřipraveného, když jdu třeba lesem, doma u stolu, před spaním… Proto s sebou nosím nějaké zápisníky a povinně tužku, aby mi náhodou neulétla, zapisuji si je přímo v tom momentu. Oproti povídkám jsou ty básnické myšlenky a nápady takové, že pokud se člověk nevypíše hned, může během chvilky ztratit to jedinečné kouzlo. A to je pro báseň smrt. Svět je o emocích a verše na nich bývají rády závislé.

A máš nějakou múzu?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Těžko říct. Asi ne, nemám žádnou múzu, ačkoliv se chce říct, že hudbu a život sám.

Teď k blogu, který píšeš. Kdo s tím přišel?
Přišel jsem s tím já, byl jsem nejspíš z naší spisovatelské party tím nejaktivnějším člověkem. Měl jsem plný šuplík povídek, básní, hlavu plnou nápadů a Facebook mě docela omezoval, takže mě napadlo, že založíme blog. Ten byl původně zaměřený na zprávy o knize. Spousta lidí se mě totiž ptala, jak jsme pokročili, co je nového a podobně. Jenomže o tom nemůžete psát každý den, a tak jsem na blog začal dávat i své další příspěvky. Sem tam si k tomu opravdu sednu a napíšu nějaký článek, jindy tam je na dlouhé dny ticho.

Blog se týká knihy a tvých příspěvků, anebo přidáváte i něco jiného?
Ne, kromě mých příspěvků a informací o pokračování práce na knize, tam toho moc není. Pár povídek, básní, postřehů, aktualit… Vždyť to nakonec stačí, já nejsem ten typ, který by se vyjadřoval výhradně blogy. Rád mluvím s lidmi, psát příspěvky na web, to je jako psát si veřejný deníček. Některé to může zaujmout, a proto to taky píšu, ale není nad ten lidský kontakt. Když se podívám zpátky, první příspěvky byly i o tom, jak se mi daří v Praze, co je nového - jednoduše jsem chtěl být neustále na dohled všem těm, které jsem takříkajíc nechal v Ostravě. Dělá to hodně, vím, že ho čtou mí přátelé, a někdy je něco tak zaujme, že se ještě sami doptávají po telefonu, jak to doopravdy bylo. Každý rád trochu přibarvuje. (smích)

Kdo všechno blog tvoří?
Já, já a já. Sice jsem tlačil Ondru, aby taky něco napsal, ale on na to blogování moc není. Možná až vyjde kniha, tak se v něm něco zlomí, ale prozatím je to takový můj vlastní projekt.

Jak dlouho blog existuje?
Druhým rokem. Ty stránky už jsou asi tak třetí v řadě, které jsem rozjel. Tím, jak se ty designové prvky neustále mění a všechno je dostupnější a jednodušší, tak se čas od času porozhlédnu internetem, jestli mě něco náhodou nezaujme. Pořád mám takové ty šílené představy, jak by měly mé stránky vypadat, ale sám to nezvládnu, tak čekám, až to náhodou objevím někde na internetu, dvakrát kliknu a bude hotovo. Rád bych někoho pověřil, aby mi je udělal tak, jak budu chtít, ale pak se mi v hlavě rozsvítí kontrolka ješitnosti, že to přece můžu zvládnout sám. Je to jenom o tom si najít čas. Prozatím jsem s blogem ale spokojený a nemám v plánu s ním cokoliv dělat.

Napsal jsi, spolu se svým kamarádem Ondrou Dvorským, knížku. Můžeš ji mým čtenářům nějak popsat?
Svým přátelům jsem se snažil vždycky nějak tajuplně představit, abych toho moc nevyzradil. Přirozeně z toho mám totiž radost a těžko se říká těm, kdo se o to zajímají, ne. Přál bych si, aby to byl pro ně takový wow efekt, že je to vtáhne a nepustí. Je to trochu komplikovanější na představení. V hlavní dějová linie je o mágovi, který žije na okraji společnosti díky svým zábleskům budoucnosti. Sám tomu nerozumí, ale dovedlo ho to až na pomyslné dno, kam si může člověk v životě sáhnout. Pak má jedné noci vizi, sám sebe vidí, jak umírá v obrovských bolestech na válečném poli prohrané války. To už je důvod se pokusit změnit budoucnost, ne?

Jakým způsobem píšete?
Původně jsme si s těmi způsoby psaní upřímně nevěděli moc rady. Byl to takový experiment a až po několika měsících jsme si mohli říct - fajn, tak to uděláme takto. Jelikož jsme si vymysleli mnohovrstevnatý děj, nejsmysluplnější bylo, abychom si rozdělili jednotlivé linie příběhu. Všechno bylo samozřejmě založeno na dobré komunikaci. Možná jsme měli vymyšlenou knihu, ale v tom tvůrčím procesu přichází další a další nápady, které jsme musely probrat a rozhodnout se, jestli je zakomponovat, nebo si je schovat do šuplíku. Jinak asi tvoříme oba docela stejně, ačkoliv je Ondra noční tvor. On si sedá k práci kolem půlnoci, protože má na to klid, nikdo ho neruší a sám vím, že nad ránem má nejlepší tvůrčí náladu. To bylo skvělé, já vstávám docela brzo, takže jsem si ráno otevřel mail, přečetl, co napsal nového, no a večer, předtím, než začal psát on, mu dorazil mail s mou prací…

Jak se liší vaše postupy?
Jak už jsem naznačil, tak máme každý trochu jinou pracovní dobu. Zatímco já psávám přes den a po půlnoci, nejpozději ve dvě ráno jdu většinou spát, pro Ondru je to teprve zahřívací hodinka. Za ty roky si ale myslím, že se jinak naše myšlenkové a tvůrčí postupy docela sešly. Neustále o věcech diskutujeme, snažíme se jednotlivé scény v naší knize představit do nejmenšího detailu, nechat je třeba pár dnů žít, než si k tomu opravdu sedneme a začneme zběsile bušit do klávesnice. Přesto jsou tady nějaké rozdílnosti. Já málokdy posílám Ondrovi rozdělanou práci, ačkoliv ho o ní informuju, je to jeden z těch mála případů, kdy jsem perfekcionista. Pokud nejsem spokojený, klidně to přepíšu i dvacetkrát. Ondra mi naopak posílá i odstavce, aby mi na nich demonstroval, kudy se v psaní ubírá. Ne vždy mu ale vidím do hlavy, pár vět může vypadat nějak a pak se to v celém kontextu stejně převrátí naruby. Tím, jak jsme po sobě četli všechno nesčetněkrát, tak vím, že čtenář nepozná, kdo co napsal. Samozřejmě každý máme nějaká oblíbená slova, obraty a pasáže, na které jsme nedali dopustit, ale hlavní snahou bylo, aby celá kniha vypadala jako celek, ne předhánění dvou lidí, kdo toho napíše více po svém.

Jak často se v psaní střídáte? Píšete někdy spolu?
Tím, že jsme si rozdělili jednotlivé pasáže a fungovali v komunikaci přes internet, nebo si sedli na čaj a podobně, tak jsme dokázali psát souběžně, aniž bychom se nějak omezovali. Každý sice svým tempem, ale to ničemu nevadilo. Až poslední rok, kdy děláme dokončující práce, jsme si opravdu řekli, ať přijde jeden k druhému, dali si litry čaje a jeli do rána třeba tři, čtyři dny v týdnu. Proto nejde říct, že by měl někdo větší, nebo menší zásluhu na psaní, to by mi tak nějak nesedělo do toho obrazu, že jsme knihu napsali pro radost. Kdybych byl šťoural, tak samozřejmě můžu říct, tady jsem toho napsal více já, ale k čemu by to bylo?

Jak hodláte knihu vydat?
Momentálně chystáme podklady pro komerční nakladatelství, pokusíme se svést ten litý boj s konkurencí a dostat se do knihkupectví. Neříkám, že to bude jednoduché, nejsme jediní v republice, kdo napsal knihu. Prozatím máme asi tak sedm, osm kontaktů na nakladatelství, která by opravdu mohla mít zájem. Doslova žhaví kandidáti. Jsme začínající autoři, takže je pro nás důležité, abychom hledali ty, kdo o ně mají největší zájem. Přeci jenom u nás není taková poptávka po knihách. To jenom pár autorů jako třeba Ondřej Neff, Michal Viewegh, nebo pár dalších mají tu výhodu, že se o ně nakladatelství klidně i poperou. Je to byznys, nějaké vznosné myšlenky, že bychom chtěli svou knihou něčemu přispět, na něco poukázat, být nadčasoví, nebo podobně, za to nás tak leda poplácají po ramenou. Právě proto, že si tyto záležitosti uvědomujeme, máme od prvopočátku i plán B. Po těch letech jednoduše chceme vidět tu naši prvotinu v knihovničce, stejně jako naši přátelé, rodina a známí. Nemůžeme sobě ani jim udělat, že bychom jen kvůli nějakému nezájmu svěsili hlavy a tím by to haslo. Jsou ty skvělé systémy samonákladů, jednoduše si řekneme, kolik chceme výtisků, oni to zpracují, jejich stroje vyplivnou přesně to, co budeme chtít, no a předáme to těm, kteří budou mít zájem. Nejsme Don Quijote, abychom bojovali s větrnými mlýny vybíravých nakladatelů až do smrti, dáme tomu nějakou dobu, ale ne roky. Měli jsme sen a splníme si ho tak nebo tak. Pokud se všechno povede a já nám držím palce, tak nejpozději pod stromeček se té knihy dočkáme.

Máte nějakou představu o dalším vývoji, o pokračování knihy?
Původně jsme neměli v plánu napsat ani knihu, natož uvažovat o nějakém pokračování. Začínali jsme s povídkovým projektem, který ale narostl do tak obludných rozměrů, až se najednou nedalo popřít, že se nám na papíře rodí kniha. První kapitoly byly psané s vědomím, že to u první knihy zůstane. Pomalu jsme se o nějaké další knize začali bavit až tehdy, když jsme se v psaní dostali za plánovanou polovinu. To byl první signál, že to asi myslíme vážně. Teprve nedávno jsme si ale opravdu sedli a řekli, jak to bude celé vypadat dál. V plánu je celá trilogie a už teď víme, že dvojka bude mnohem delší, tak kdo ví, jak to celé ještě dopadne. Chci dodržet to ověnčené pravidlo třech knih, je to něco podobného jako devátá symfonie u Beethovena, nemyslím si, že musíme hned chtít překonávat Tolkienova Pána Prstenů. Možná až v tom budeme opravdu umět chodit, tak si pak troufneme na sedmidílné ságy. Prozatím jsou tři knihy něčím, co je i tak dost nepředstavitelné, protože víme, kolik práce bylo s tou první. Na druhou stranu jsme se za ty čtyři roky práce ledacos naučili, víme, co bude v druhé knize, máme vymyšlený svět, jednoduše si myslím, že to nejtěžší máme za sebou. Už to nebude skok do neznáma, víme, co nás čeká. Tím důvodem, proč si ale troufneme na pokračování je i ten skvělý tým, který se kolem mě a Ondry vytvořil. Máme báječné ilustrace od Adél Funkové, stejně jako zapálené přátele, Tom nám ve svém volném čase zkontroloval celou knihu, Kamča byla takovým tím prvním testovacím čtenářem, další lidé nás neustále podporují a jejich radost, že už máme hotovo, je znát. I kvůli tomu se nebráníme pokračování, ačkoliv si do příštího jara určitě dáme tvůrčí dovolenou.

Co ať už z poezie, anebo prózy stojí za přečtení? Koho obdivuješ?
Vždycky jsem obdivoval pana Wericha, ty jeho pohádky, to je něco úžasného, líbí se mi hrátky s jazykem, to uměl i pan Čapek a nakonec to je to co obdivuji u básní. Ti dva jsou ale autoři, které beru jako určité vzory a osobnosti. A co se čtení týče - mám obrovskou knihovnu a říkám si, že pořád je tam nějak málo knih, vždyť těch, co stojí za přečtení, jsou mraky! Co mě ale opravdu nadchlo, jsou díla od Umberta Eca, po jeho Pražském hřbitově se těším, až mi dorazí kniha od Irvinga, Svět podle Garpa, na to jsem hodně zvědavý. Tím, že píšu fantasy, ho čtu čím dál méně a raději se obracím na jiné žánry, u kterých si opravdu odpočinu. Fantastika má pro mě teď jednu nevýhodu, vždycky se nakonec v myšlenkách dostanu zpátky ke své knize. Nedávno jsem si koupil antologii od Chiny Miévilla, který píše na pomezí různých žánrů; fantasy, thrillery, horory, sci-fi, tvořící určité překvapující syntézy. Právě mám rozečteného Krále krysu a nevím, jaký je to žánr, přesto se mi to ale líbí, ten chlap má neskutečnou fantazii! Co na něm ale zároveň oceňuji je jeho věk. Patří do té mladší generace, mohl by mi dělat staršího bratra, a přináší do světa literatury zajímavý vítr. Má to podle mě velký potenciál, ale uvidíme, co řekne čas.

Jaké jsou tvoje oblíbené filmové žánry? Předpokládám, že romantické komedie to asi nebudou.
Ty to určitě nebudou. Mám rád filmy, které když skončí, tak mají takovou dochuť, můžu nad nimi ještě přemýšlet. Dává to možnosti k úvahám, abychom o nich uvažovali hlouběji a hledali jiné úhly pohledu. Svět přece není černobílý a bez tajemství. V síni slávy mám třeba Pana nikdo, Svět podle Prota, Pozemštana, nebo Requiem za sen. Obecně se rád podívám na filmy, které ukazují společnost v její kráse i odpudivosti, vykazují něco o člověku, filmy, kde se přemýšlí o světě, nechávajíc člověka, aby se nad tím pozastavil. Pak ale přijde nějaký namáhavý den a skončím u něčeho úsměvného, u komedie nebo seriálu, abych na chvíli vypl spínač v hlavě a jen se bavil. Nemusím každopádně filmy, kde se autoři snaží vnutit divákům své myšlenky, ačkoliv je to těžké. Každý mám názor a snažíme se ho někomu předat, přesto je lepší, když dávají možnost výběru. Líbí se mi Woody Allen, který přeskakuje mezi žánry, jeho rukopis je ale úchvatný, nadchla mě Půlnoc v Paříži, možná se díky tomu podívám do Paříže, kterou jsem ještě nedávno docela opovrhoval. Česká kinematografie má ale také něco do sebe, ačkoliv je to takové nevyvážené, přijdou dobré filmy a dlouho, dlouho nic. Bára Hrzánová v Hrdném Budžesovi, Ivan Trojan a Bratři Karamazovi, Babí léto a výkony pana Brodského a paní Zázvorkové… To je jen střípek z těch pokladů, no a samozřejmě pohádky, ze kterých asi nikdy nevyrostu. Jen možná poslední dobou přešlapují v blátě a neví kudy kam. Drahé efekty a příběh, který jsme viděli tisíckrát a jednou. Asi potřebujeme nové a odvážné režiséry. Teď jsem upřímně zvědavý na film Ve stínu a držím mu palce.

Druhým rokem studuješ na Karlově univerzitě obor teritoriální studia. Co si pod tím máme představit?
Na to se mě ptá hodně lidí, je to docela legrační název, ale dá se to úplně jednoduše popsat jako geopolitika, bude ze mě, doufejme, specialista na určitou oblast světa, ať už to bude Rusko, Balkán, nebo třeba Asie. Ta je asi nejlákavější, sleduji, co se tam teď děje a přijde mi, že v Čechách chybí specialista právě na tuto oblast. Myslím si, že světový obchod a světová politika se budou točit hlavně tímto směrem a pro mě se snad nějaké místo taky najde.

A jaké předměty tě baví?
Tím, že studuji školu svých snů, tak by byla jednodušší otázka, co mě nebaví. Upřímně mě ale nadchly dějiny střední Asie a Číny, úvod do teritoriálních studií, kde jsem pochopil, jak se dá různě uvažovat o světě. To vědomí, že nás učí experti, špičky v oboru, to dává neuvěřitelný rozlet a motivaci. Zatím jsem nenarazil na nic, co by mě nebavilo a doufám, že to tak zůstane.

Co ty a politika?
No, je mi dvacet, takže, asi jako všichni, mám nějaké ideály, ale vidím, že dělat politiku a být politikem je něco neuvěřitelně složitého, zvláště pak ve světě, kdy má každý vlastní zájmy. Přirovnal bych to ke krasobruslení, kdy člověk musí bruslit zleva doprava, dělat piruety, aby se došlo k nějakému kompromisu a výsledku. Vím, s čím sympatizuji a co nemusím, ale nechci přímo říkat: ano, tihle jsou dobří anebo špatní, sleduji lidi, jejich práci a to, jak vystupují, podle toho si udělám obrázek. Nechci tvrdit, že tihle byli dobří v 90. letech a budou dobří i nadále, to není pravda, politika je možná ještě horší, než počasí, člověk opravdu nemůže předpovědět, co se stane v další minutě, kdo se jak zachová, co z toho bude. Každopádně, co se týká politiky, tak sleduji zejména nadnárodní organizace, které svým do toho českého rybníčku neustále zasahují, kritizují i chválí, ať jsou to nevládní organizace, anebo mezinárodní uskupení, na druhé straně stojí i naše vlastní občanská sdružení a kdo ví co ještě. Někdy se dá těžko odhalit, co je a není politika, ale rozhodně se nedělá u piva. Mnozí omezují svůj pohled jen na parlament, prezidenta a pár zahraničních vlád, ale to všechno začíná u občana. Je mi líto, že si s tím zatím u nás nevíme moc rady, ačkoliv nám fandím.

Souhlasíš s hudebníky, kteří kritizují současnou českou politickou scénu?
Před rokem 1989, kdy tady vystupovali zpěváci kalibru Nohavica, Plíhal, anebo Kryl proti vládě, by se mi ten udergroundový projev líbil. Dokázali všemožně popsat, co se ve společnosti anebo politice dělo, jejich písně mají náboj dodneška a dá se říct, že se mnohé nezměnilo, takže se dají použít i dnes. Co se ale týká dnešních autorů, ať už Koller, anebo Klus se svou písní Pánubohu do oken, já to chápu, má to sílu, je to podobné, jako když v USA Pink zpívala Dear Mr. President. Pořád potřebujeme umělecký hlas, který se postaví do opozice proti politice. Upřímně mi tu ale chybí ti, kteří by dokázali do svých písní vložit to pozitivní z politiky. Češi mají vžitý pocit, že je něco špatně, že jsme na tom hůř, než Afrika, anebo Asie a to je to, co těm umělcům zazlívám, nedokážou se postavit a říct: tak hele, podívejte se, Česká republika je dobrá v tomhle a tomhle, nejde nám to tady a tady. Pojďme se na to podívat jinýma očima, nemusíme kopat do vlastních řad a podporovat názor, že se ženeme do pekla. Když budou i umělci pesimisty, pak se toho chytnou skutečně všichni.

Když už jsme u té muziky, jaké hudební styly posloucháš?
Široké téma, ale zkusím to nějak zkrátit. Když píšu, poslouchám většinou hudbu, ve které se nezpívá, ať už klasika, anebo moderní soundtracky z filmů, instrumentální hudbu mám opravdu rád, často poslouchám taky rock, možná i metal zvládám, tam musím slyšet rytmus, melodii a zpěvák, který zpívá, na to musí mít opravdu hlas. Hodně si vážím i kapel, které se dokážou ve svých písních vyjádřit i k aktuálním otázkám, nejsou to skladby jen o lásce, bolesti, utrpení, ale přinášejí témata, která se zabývají moderními trendy společnosti, ať už dobrými, nebo špatnými. Myslím si, že jsem nadžánrový, záleží mi na tom, co mi interpret sděluje, ten projev hudby by měl být odrazem. Poslední dobou poslouchám i asijskou hudební scénu, nebo třeba i africkou, protože mám pocit, že my, ve střední Evropě, jsme uzavření v západní linii a posloucháme britskou, americkou, popřípadě německou či francouzskou hudbu. Je dobré si najít na internetu občas něco úplně jiného, ze zapomenutých končin, různé kmeny a národy mají úžasnou kulturu, úžasnou hudbu a je škoda, že pro ně nemáme místo, které si zaslouží.

Pokud se budeš věnovat diplomacii a geopolitice, myslíš si, že zůstaneš v Čechách, anebo odcestuješ?
Moc rád bych zůstal v Čechách, to je jedna moje polovina, ta druhá mě táhne někam do světa, po Transsibiřské magistrále, zaplavat si v Bajkalu, lovit tam ryby, jet na koni do Mongolska, vyzkoušet všechno možné, to je moje dobrodružná duše. Za těch 6-7 let, až dostuduji, bych tady chtěl alespoň jednou nohou zůstat, plánuji rodinu a nechci svým dětem upřít to, co bylo dáno mně - aby za každé situace kolem měli velkou rodinu, nemám právo jim to vzít. Proto jsem si tu svou jednu nohu, co tu chce zůstat tak nějak podvědomě přivázal k této zemi.

A je nějaké konkrétní místo, kde bys chtěl žít a proč?
Až to místo navštívím, myslím, že ho poznám. Zatím, ačkoliv jsem procestoval kus světa, jsem si nikde nesedl a neřekl si: tady chci jednou bydlet, a tu bude můj domov. Zatím je tady v Ostravě, potažmo v Praze. Ale kdoví, třeba jednou pojedu do Jižní Ameriky, anebo Asie, sednu si na břeh Gangy nebo Amazonky a řeknu si - tady si postavím svůj dům z bambusu a bude mi hej.

Pro diplomacii je důležité umět cizí jazyky. Jaké se učíš, a jaké by ses chtěl naučit?
Chci umět všechny jazyky světa, ale obávám se, že můj mozek a čas hrají proti mně. Angličtina pro nás v podstatě není cizí jazyk, útočí na naši generaci ze všech stran, ale potom němčina, ruština… Ty bych chtěl zvládat. Přesto si brousím zuby i na východní jazyky, japonština, čínština, anebo korejština, to zatím nevím, ale určitě bych to chtěl zkusit. Potom je tady latina, ale nepředpokládám, že budu pracovat ve Vatikánu ani v medicíně, a tak tomu nevěnuji čas a pomalu zapomínám všechno to, co jsem se naučil za dva roky. Třeba ale nakonec objevím nějaký krásný jazyk někde v tajze a zapomenu na všechny ostatní, protože se ho budu učit po zbytek života. Nechám se překvapit, ale někdy mám strach, abych z toho nakonec neměl v hlavě jen jeden velký nepořádek.

Kde se vidíš za deset let?
To mi bude třicet. Takže to budu mít nejspíš vlastní rodinu, možná nebudu k zastižení kvůli cestám po světě, věřím, že bude dopsaná i ta trilogie, kterou jsme s Ondrou začali s tou první dokončenou knihou. Moje tvorba a můj blog by se mohly dostat na veřejnost a mohly by se někomu líbit, rád bych pronikl do těch kulturních, a kdo ví jakých kruhů. Deset let je dlouhá doba, ale vím, za čím si jdu. Chci žít takový život, jaký se mi bude líbit a bojovat za něj.

Jak trávíš svůj volný čas, když nějaký máš?
Já bych i měl nějaký volný čas, kdyby všechno nestálo a nepadalo na mé organizaci, kdy se nechci okrádat třeba o spánek, hned by mi pár hodin přibylo. Jsem děsný spáč, ale jindy bych jel až do zbláznění, když mám správnou motivaci a chuť. Když jsem tady v Ostravě, trávím den většinou s přáteli a rodinou. Moje večery jsou tvůrčí, buď píšu básně, anebo povídky, píšu něco na blog, chodívám běhat, občas zajdu do čajovny, kde se dá nad šálkem dobrého čaje probrat úplně všechno, no a pak hodně cestuji, ať už na hory, procházky po Praze, po Ostravě, letos jsem byl v Římě. Čas se snažím využívat maximálně, dokud to jde. Přesto si nepřestávám říkat, že toho stíhám strašně málo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama